Úvodníků jsem v mezidobí napsala v duchu už několik, většinou podle toho, co se kolem mě dělo a přišlo mi důležité sdílet. K tomu je f/i journal myšlen, sdílet praktické informace, sdílet frustrující i spravedlivá či jinak zajímavá soudní rozhodnutí, zkušenosti, názory, prostě ukazovat každodenní advokacii z pohledu advokátů i jejich klientů, se všemi aspekty jak právními, tak lidskými.
V poslední době se mi ale začal rýsovat aspekt žurnálu, který jsem si na začátku ani nepřipouštěla. Forum iuris jsme zakládali na podporu výkonu samostatné advokacie, nezávislé, svobodné. Úloha samostatného advokáta, který opravdu může jednat svobodně a je vázán „jen“ pokyny klienta a zákonem, je při ochraně práv lidí i dalších právních subjektů stěžejní. Před 4 lety to vypadalo, že jde o takovou vymírající klasiku. Já ale na klasické hodnoty věřím a věřím, že svoboda a samostatnost advokátů doplněná profesními nástroji dnešní doby velmi vrací samostatné advokáty do hry. To je jiné téma, na které určitě přijde řada. Svobodný výkon profese tedy hrál při založení fora velkou roli.
Co mi ale při úvahách o žurnálu tehdy nedocházelo byla i potřeba ochrany svobodné diskuse a svobody projevu. Přišlo mi, že svoboda projevu a svoboda při výkonu profese, v mezích zákonné povinnosti mlčenlivosti, zákona a advokátní etiky, je samozřejmost. Možná jsem potřebovala zkušenost, kterou dnes sdílím, abych si konečně sedla a dala dohromady první příspěvky své i kolegů. Tyto příspěvky nebudou dnes vytvářet perfektní noviny, ale pokud budeme sdílet skutečné zkušenosti z právní praxe, bude to časem vytvářet zrcadlo toho, co a jak v praxi funguje.
Právo by mělo sloužit lidem a ne systému. Proto je důležitá kontrola veřejnosti. Kontrola veřejnosti bez svobody projevu a svobody výkonu profese advokáta, který se může vyjadřovat k nezákonnostem, jež se dějí, skomírá.
Proč je ten pravý čas nyní? Hodně se teď mluví o medializaci kauz, zejména opatrovnických. Za sebe nemohu říci, že věřím dobrým úmyslům, které se dnes na tom tématu „živí“ a snaží se v tomto směru podnikat razantní kroky pod záštitou ochrany dětí.
Nežádoucí medializace dětí na sítích je dlouhodobý problém, řekněme že trvající jako sítě samy. Kolikrát se kdo z nás u soudu snažil zastavit rodiče či prarodiče a poukazoval na závadnost takového jednání zcela bez odezvy. Děti zůstávaly soudy nechráněny. A najednou když se náhodně sešlo několik na sobě nezávislých věcí dohromady, kdy během loňského roku jsme s kolegyněmi napsaly petici Za odpovědné rozhodování opatrovnických sporů, začaly vystupovat proti rozvodové novele, kdy jsme vysvětlovali své výhrady vůči rozhodování v opatrovnických sporech na několika kulatých stolech a kdy novináři začali zveřejňovat příběhy dětí, ze kterých vyplývají systémová pochybení, pochybení orgánů i jednotlivců, začala se zvedat vlna, která se v praxi snaží omezit medializaci takových kauz.
Z mého podhledu je zajímavé, že jde zdá o jedince a organizace, které v systému fungovali a opatrovnickým věcem se věnovali i dříve, ale tato aktivita přichází až v době, kdy se mluví nikoli o dětech, ale o tom, jak orgány v jejich případech selhávají.
Asi bych danou situaci nehodnotila a nepovažovala bych za zcela zásadní se k tomu vyjádřit, kdybych s tím neměla osobní profesní zkušenost, která mě přiměla si myslet, že je na advokátní žurnál ten pravý čas právě teď.
Nikdo nechce při výkonu advokacie narušovat soukromí a důstojnost nikoho, natož dětí. Zcela stranou nechávám medializace dítěte rodiči, kteří jsou sami „síťovými lidmi“ a velmi ráda přenechám hodnocení a hledání hranic toho, kde rodič jedná v rámci své rodičovské odpovědnosti a kde má již stát zasáhnout, na někom jiném.
Stejně tak nebudu hodnotit další skupinu případů, proč se někteří rodiče ke zveřejňování svých příběhů či příběhů jejich dětí přistupují. Někdy se totiž zdá, že už jim nic jiného nezbývá a možná bychom se měli ptát, co selhalo.
Nicméně dnes chci mluvit o tom, že kvůli zástěrce ochrany dětí, jejich soukromí a jejich důstojnosti nemůže stát legitimně umlčovat média, advokáty, rodiče ani kohokoli jiného jen proto, aby nevyšla najevo selhání státních orgánů. Kontrola veřejnosti je základním pilířem právního státu, chrání zákonnost a je brzdou toho, aby státní moc nekorumpovala a nevymkla se ze svých hranic.
Nutno říci, že jsem kdysi zažila implementaci základních práv dle Listiny do praxe a bylo bolestné, když soudy velmi těžko aplikovaly tak základní práva jako právo vlastnické atd., kdy ochrana autorství byla skoro sci-fy. Nikdy bych ale nečekala, že se po 25 letech v praxi dočkám toho, že soud klientovi-rodiči, mně jako advokátovi, profesionálním mediím a třetím osobám bude rozhodnutím v opatrovnickém řízení omezovat svobodu otevřeně mluvit o nezákonnosti, která se stala. Je tohle ochrana dítěte, nebo ochrana systému? ..odkaz na PO.. Odvolací soud takové za mě hrubě nezákonné a z podhledu základních práv nebezpečné rozhodnutí trochu moderoval, ale nepřímo zavázal „třetí osoby“ (tedy zdá se každého v české republice) vlastně stejným zákazem (viz bod odůvodnění rozhodnutí), o případu nemluvit…odkaz a rozhodnutí OS.
Ústavní soud se v dané věci nechal slyšet, že nejde o svévoli, aniž by v tomto směru své rozhodnutí jakkoli odůvodnil. Přimělo mě to si vzpomenout na svou malou vzpouru, kdy jsem kdysi ještě u svého školitele sepsala 2 ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy bylo tenkrát v zákoně stanoveno, že pokud NS odmítá dovolání, nemusí věc odůvodňovat. Ústavní soud tenkrát tato rozhodnutí zrušil a zrušil i tohle zákonné ustanovení občanského soudního řádu-právo rozhodnutí neodůvodnit, neboť zcela správně uzavřel, že součástí práva na spravedlivý proces je i dostatečné odůvodnění. …odkaz na rozhodnutí/článek….Je tedy zklamáním, že po 20 letech se Ústavní soud nedrží svých rozhodnutí právě tam, kde je třeba základní práva chránit.
Jde o alarm pro právní svět, pro advokacii i pro lidi, kdy se zjevně může stát, že nebudeme mít, co nebudeme chránit. Pokud nebudeme chránit děti před nezákonnými zásahy s odkazem, že se o nich kvůli „ochraně“ dětí nesmí mluvit, jde o cenzuru a zabijeme tím dvě mouchy jednou ranou, porušíme nejen povinnost děti chránit, ale i svobodu projevu. Tím znemožníme kontrolu veřejnosti, potažmo i kontrolu ústavnosti a dále už není třeba vlastně nic říkat. Možná jen to, že člověk a stejně tak i stát nechrání čeho si neváží….
