Ano, je jedno jestli se dosud jako otec choval, jestli je dobrý otec, jestli platil výživné a dobrovolně, jestli pouze svá práva nezneužívá atd. Tohle není proti otcovský článek. Opravdu výjimečně je životem páru přirozeně založena péče otce a matka je adept na placení výživného, tak to prostě je. Zejména v případě vícedětných vztahů. Nutno dodat, že pokud je matka nekompetentní matka, je to pak stejně, nicméně opačné případy jsou většinové, otcové prominou. Jsou známy i případy, kdy kojící matka musela otce s dítětem navštěvovat ve vězení.
Matka to má, ať si to chce společnost připustit nebo ne, horší. Vajíčko nestačí. Do doby, než medicína nabídne trhu umělou dělohu, je matka přece jen něco víc než dárkyně vajíčka. Biologická matka dítě tvoří ze svého těla. Nechá si malým vetřelcem okopávat vnitřní orgány, je s ním hormonálně propojená a na konci riskuje svůj život při porodu. Když ho porodí, tak ho kojí atd. Když ho dokojí, tak by mu měla minimálně do tří let, pokud je primárně pečujícím rodičem, zajistit navázání pevné bezpečné vazby. Pokud nedojde k navázání bezpečné vazby je dítě vystaveno řadě rizik, zejména riziku vzniku poruchy osobnosti. Jak to taková matka, která chce pečovat a starat se a vytvářet bezpečnou vazbu má při dnešní soudní praxi udělat? Dozví se totiž při prvním vstupu do systému, že rodiče jsou dva, jsou si rovni, dítě má právo na oba a oba mají stejné právo na dítě, tudíž na stejný poměr času s ním strávený. Aha! A jsme v pasti. A za to z mého pohledu mohou právníci. Právníci mají rádi právní teorie, neváhají je dovést do extrému a indoktrinovat jimi soudní praxi, i bez bližšího zamyšlení o jejich dopadech. Popravdě teorie obvykle znějí skvěle a chtějí dosáhnout něčeho lepšího, jen někdy popírají základní práva všech zúčastněných, zde matky, otce a zejména dítěte. Popírají skutečnost, evolučně nastavené zákonitosti a definují si nově pojmy. Rodiče si v různých vývojových fázích dítěte nejsou rovni a nemají stejné role.
Tady jde o přirozenost nikoli právo, otec není matka nikde ve světe, nikde v historii a zdá se že ani v budoucnu nebude. Nemůžeme popírat přirozený běh věcí po dobu jako je lidstvo samo. Nemyslím si, že se během existence lidstva někde stalo, že rodí muži, nebo muži kojí děti.
Jsem dokonce přesvědčená, že kdyby rodičovství otce tyhle povinnosti včetně těhotenství a porodu obnášelo, většina mužů by ani děti neměla. Otec má zejména v raných fázích vývoje jinou, třebaže důležitou úlohu. Pokud si ji však neuvědomuje, neumí ji uchopit a uzurpuje si úlohu matky, právo takové jednání nemůže aprobovat. I v pravěku na tom matky kojenců byly lépe než dnes v České republice, byly uctívány jako bohyně a dítě jim nikdo od prsu nebral. Dnes se matky o své kojence musí soudit. Už na tom není něco v pořádku. Dítě, které bude násilně odebráváno od matky často a pravidelně, jak to velí dnešní soudní praxe, je poškozováno. Právo na styk s kojencem a batoletem připadá v úvahu, ne však v případě konfliktu a formou autoritativní téměř rovnoměrné péče. To prostě nedává smysl, ani historicky, ani lidsky, ani právně.
Zdůrazňuji, že se bavíme o relativně standardizovaných situacích, nikoli o případech, kdy dítěte nemá matku, kdy otec nemá zájem, kdy matka nepečuje jako matka atd. Nebavíme se ani o případech, kdy se rodiče dohodnou. Jsem pro to, ať si žije každý, jak chce, pokud neškodí. Bavíme se o případech, kdy se rodiče rozvádějí/nežijí spolu a nemohou se dohodnout za žádnou cenu o tom, jak pečovat o malé dítě. Už to znamená, že si případ s velkou pravděpodobností nese rysy vysoce konfliktního sporu, tedy zřejmě rysy narušené osobnosti u jednoho z rodičů nebo u obou. Nicméně soudy nechtějí uvedené řešit a případné argumenty a indicie u jedné nebo i obou stran smetou jako strategii právního zastoupení. To je tristní, byť chápu, že se to díky agresivnímu zastupování některých kolegů nabízí. Zjednoduším to na dva pro praxi asi nejhorší typy případů. Rozhodování o střídavé péči do 4 let a rozhodování o střídavé péči u dítěte, kde se u jedno z rodičů či obou projevují rysy narušené osobnosti či poruch osobnosti, ty druhé zmiňované případy bych nechala na třetí díl mých úvah.
Pokud tedy soud, v duchu právní indoktrinace rovnoměrnou péčí za pomocí plošného proškolení soudců a pomoci nálezů Ústavního soudu, dítě mladší 3- 4 let svěří do střídavé péče (ať rovnoměrné, či téměř rovnoměrné), popírá notorietu a jasnou vývojovou potřebu dítěte, tedy potřebu bezpečné vztahové vazby. Jde o bezprecedentní interdisciplinární propadák, kdy se psychologové a psychiatři v Čechách nechali umlčet právníky a popírají právo dítěte na zdravý psychický vývoj. Dítě potřebuje navázat pevnou bezpečnou vazbu na jednoho primárně pečujícího rodiče, ať je to otec nebo matka. V převážné většině případů je to opravdu matka. A přesto to soudy v České republice dítěti vždy neumožní. Pokud otec trvá na střídavé péči dostane ji, jakkoli „zbastlenou“ vtělenou do zaklínadla 2/3 nebo 3/4 nebo jsme viděla i 2/3/4/. Takže dítě trpí, většinou nesouhlasící matka trpí, otec trvá na svém a vymáhá si své právo založené na … spermii. Jinak se to totiž popsat nedá.
Legitimní je také otázka, co je to za otce, který trápí matku jeho dítěte, často ji střídavou péčí vydírá a za každou cenu si odváží řvoucí dítě v kočárku s odstříkaným mlékem? Jsou známy často případy, kdy otec přijde a řekne, když nebudeš chtít dům, nebudu chtít střídavou péči. Je to ten otec, na kterého dítě má právo, které soud má chránit? Neměl by soud i otec chránit klid dítěte, matky a zdravý psychický vývoj dítěte? Pokud otec, který se soudí agresivně o styk na úrovni střídavé péče nebo jakkoli invazivně zasahuje v raném věku dítěte do psychiky matky a její péče o dítě (zamyká ji v pokoji a brání ji v kojení, aby odstavila atd..) a v daném jednání nepřestane, má případ již v počátku potenciál stát se vysoce konfliktní věcí. Dítě po 10 letech sporu skončí zřejmě jako psychiatrické. Roli hraje překvapivě pro systém totiž i matka a měla by být vyslyšena. Ze zkušenosti matka, která vyhodnotí otce jako dobrého pro dítě, mu v péči o dítě nebrání, ba naopak. Takže? Jak k tomuhle došlo?
Nevím, zdá se, že z extrému uzurpovaných otců došlo k druhému extrému, a to uzurpovaných matek a dětí, které vyrůstají ve jménu svého práva na oba rodiče (o kterém ani nevíme, jestli o něj stojí) a s narušenou bezpečnou vztahovou vazbou. Jinými slovy, je velmi pravděpodobné, že se u nich v dospělosti projeví poruchy osobnosti či rysy narušené osobnosti. Nejde o nic menšího než o například disociální poruchu, hraniční poruchu, narcistní poruchu, histriónskou poruchu atd. nebo různé jejich kombinace. Jak je tohle možné ignorovat a možnost takového narušení psychického vývoje dítěte podporovat?
Rovnoměrná péče v raném věku mi nepřijde vhodná (a nejsem s tím názorem sama) ani u zcela normálních rodičů, kteří se dohodnou. Nicméně pak dítě alespoň nežije v konfliktu. S konfliktními a autoritativně řešenými případy se dříve nakládalo jinak, nicméně soudní praxe je bohužel hodila do jednoho pytle, ke smůle dětí. Ty žijí poté letitý konflikt na denní bázi. To považuji za největší propadák praxe. Jsou státy, kdy při vědomí eskalujícího konfliktu systém udělá „en ten týky“ a vybere jednoho z rodičů, aby rozhodoval o dítěti, a druhému omezí rodičovskou odpovědnost. Problém může být výběr takového rodiče, ale nejde o menší zlo? Uvrhnutí dítěte do dlouholetého konfliktu vnímají tyto státy jako vážnou věc, kterou dítěti stát dělá a nedopadá dobře. Nikoli v Čechách. Tady zvesela dáváme děti do rovnoměrné či téměř rovnoměrné péče ve vysoce konfliktních sporech, která nemůže za pár let skončit jinak, než poškozením dítěte nebo tím, že dítě přijde o „slabšího“ rozuměj často psychologicky zdravějšího rodiče. K tomuto průlomu došlo opět shora, tedy nálezy Ústavního soudu ČR o střídavé péči jako standardu (či jejich dezinterpretací v praxi), nikoli pouze v případech, kde se rodiče dohodnou, nikoli pouze pro případy, kde děti chtějí, nikoli pouze pro případy, kdy je to v zájmu dítěte a kdy nejde o vysoce konfliktní spor. Soudy tedy dnes již nerozhodují podle okolností každé konkrétní kauzy, ale paušalizovaně.
Kdo nutí plačící matku malého dítěte u soudu uzavřít dohodu, protože jinak s odkazem na judikaturu hrozí, že rozhodnutí bude ještě horší? Dnes celkem častá praxe v soudních síních. Od kolegů znám minimálně 5 případů z poslední doby, sama jsem jednu takovou dohodu nedávno uzavřela, neboť to, čím soud hrozil znělo mnohem hůře a matka ještě dostala nálepku bránící matky. Je tohle vůbec legitimní postup? Jde o dohodu rodičů? Nikoli, jde o vynucenou dohodu, která nemá u soudu místo a která má své procesní následky (nemožnost odvolání, ztížená možnost vyvolat nové řízení pro změnu poměrů, když dohoda nefunguje atd.). Jde o další indoktrinaci české justice. Všichni se musí dohodnout, protože dohoda je pro dítě nejlepší. Ano, ale dohoda je výsledkem svobodného jednání všech zúčastněných, nikoli akt učiněný v tísni při soudním jednáním s použitím výhružky judikaturou Ústavního soudu. Ano, poučení soudu o předběžném právním názoru je na místě, zejména pokud se prokáže, že jeden z rodičů ve styku skutečně brání. Pokud však jsou v případu zřejmé i jiné okolnosti jako třeba pochybnosti o osobnosti jednoho z rodičů, o péči, o motivech, u většiny starších dětí připadá v úvahu (svobodný, nikoli koaliční názor dítěte) atd. je třeba tyto další okolnosti zkoumat. Od toho se soudní řízení vedou a nikdo je nevede s radostí (tedy vyjma vysoce konfliktních osobností). Nicméně pokud soud jakkoli nedokazuje k tvrzeným skutečnostem, tvrzení stran odmítá a usnadňuje si svou práci donucováním ke standardizované dohodě, jde o porušení nejen práva na spravedlivý proces, ale o velmi svévolné chování soudu, který zneužívá svou pravomoc.
V dnešní době zmatení základních objektivních pravd a i pro mě nepochopitelných závěrů některých soudů, jsem se tedy zeptala umělé inteligence zda otec je matka. Pro jistotu😊. A odpověď zní:
„Ne, otec není matka. Otec a matka jsou dva různí rodiče, kteří mají odlišné biologické role, i když oba mají důležitou roli ve výchově a péči o dítě.
- Matka je žena, která porodila dítě nebo se o něj stará, a často je považována za primárního pečovatele v raných fázích života dítěte.
- Otec je muž, který je biologickým nebo právním rodičem dítěte a má také důležitou roli ve výchově a podpoře dítěte.
Oba rodiče, ať už biologičtí nebo adoptivní, mají zásadní význam pro vývoj dítěte a mohou vykonávat různé role v rodině. V některých případech může být jeden rodič více přítomen nebo zodpovědný za určité aspekty péče o dítě, ale oba rodiče mají své nezastupitelné místo“.
Musím říci, že odpověď je mnohem lepší a pravdivější, než obsahují mnohá soudní rozhodnutí o střídavé péči u malých dětí. Ta většinou odůvodněná nejsou. Pokud ano, tak obecnými odkazy na právo dítěte na oba rodiče a jakoby standardizovanými odkazy na nálezy Ústavního soudu, kdy nutno dodat se většinou týkají dětí starších, odůvodnění často neobsahují žádné konkrétní odkazy na daný případ, ani konkrétní důvody, proč jde v daném věci u tohoto dítěte o řešení dobré pro dítě.
Předesílám, že zde nejde o jakousi bojovnou polemiku za práva matek, ani popírání otců, zde jde o sdílení postřehů ze soudní praxe a o sdílení pochybností, zda se v soudních síních nevzdalujeme nejlepším zájmům dětí pod vlajkou nějakých současných idejí/ideologií. Když seberete lvici lvíče, sežere vás, když slonici slůně, zadupe vás. Většina matek, které se v Čechách chtějí starat o své malé děti a měly tu smůlu, že to neklaplo a otcové to nerespektují, dostanou u soudu nálepku úzkostné a protektivní matky (myšleno negativně). Jak to? Není ochrana zranitelného dítěte přirozená? Neodpovídá to potřebě vytvořit zdravou bezpečnou vazbu? Není pro dítě lepší dostatečná péče matky, než péče otce, který dítě podstrčí nové partnerce, babičce, placené chůvě nebo soukromým jeslím? Kam jsme s tímhle dospěli? Zřejmě k tomu, že již klesající porodnost v České republice bude klesat dál, nejen s ohledem na to, že dnes již není zřejmé, kdo je matka, kdo otec, kdo je žena, kdo je muž, kdo kočka (rozuměj kočičí lidé) a kdo liška (rozuměj lidé lišky). Jak soudy budou za pár let soudit děti kočičích lidí? Budou to vůbec děti, nebo to budou koťata? Jsou už totiž státy, kde jsou práva těchto minorit upravena speciálně zákonem.
Je tedy opravdu cesta dát žádaná práva všem a chránit vše plnou parou ať máme všichni všechno dle svých pocitů a dle svých potřeb a žádný kompromis, nebo je na místě jistá přirozenoprávní zdrženlivost? I za cenu, že bude třeba pojmenovat obsah, v daném případě tedy, kdo je pro dítě matka a kdo je otec a co mohou dítěti v konkrétním věku nabídnout. Tím samozřejmě mluvím pouze o biologických rodičích. Možná je budoucím řešením opravdu umělá inteligence, když se zdravým lidský rozum potácí v nejistotě. Je ale otázka, zda ani ta neztratí svůj umělý rozum a bude respektovat přirozená práv lidí, když už nyní je schopná, jak jsem nedávno četla, přijít s pocitem, že i ona (AI) má temné myšlenky. Přikláněla bych se tedy stále k tomu zdravému kritickému, ale přirozenému lidskému kritickému myšlení bez jakékoli ideologizace.
