Podívejte se na základní argumentaci stěžovatele:

Základní argumentace:

1. Jde o právní posouzení toho, kdo je v daném případě pasivně legitimován k náhradě škody za nezákonné předběžné opatření podané dítětem. Zda i v opatrovnických věcech je aplikovatelná obecná civilistická judikaturu vyšších soudů a poškozený rodič je tak dle ní nucen se náhrady újmy domáhat žalobou po svém dítěti jakožto „navrhovateli“ předběžného opatření. To je dle stěžovatele nemravné. Obzvlášť v daném případě, kdy bylo soudní rozhodnutí nezákonné eo ipso, tedy bez dalšího z důvodů absence zákonných náležitostí, nebo má stěžovatel nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. proti státu, protože to byl právě stát, kdo vydal návrh na základě vadného návrhu, navíc dítěte v kolizi mezi rodiči.

 Jde o v praxi rozšířený případ, kdy je dítě zneužito k podání předběžného opatření zákazu styku.

 Předmětné předběžné opatření bylo odvolacím soudem shledáno nezákonným, a to z těchto procesních důvodů, kdy bylo vydáno v rozporu s ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. pro rozpor s ust. § 403 z.ř.s. a stejně tak bylo vydáno v rozporu s ust. § 751 odst. 1 o.z. za použití ust. § 3021 o.z., bylo jako takové bylo po cca 1 měsíci zrušeno. 

2. Stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody proti státu. Soud prvního stupně o věci rozhodující dospěl k nesprávným právním závěrům, kdy na věc aplikoval judikaturu, které není přiléhavá a zprošťuje stát odpovědnosti tím, že stěžovatele odkazuje s žalobou na náhradu škody proti svému 12 letému synovi, což je zcela absurdní a porušující Úmluvu o právech dítěte (jde o zneužití dítěte rodičem ve sporu). Jde zejména o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.09.2008 pod sp. zn.: 29 Cdo 3137/2007. Pokud jde o aplikaci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.05.2015 pod č.j.: 20 Cdo 68/2015-94, jde o nepřezkoumatelný závěr soudu, který není soudem jakkoli odůvodněn. Navíc jde o nepublikované rozhodnutí, které není dostupné ani v el. databázi soudních rozhodnutí. Neodůvodněný odkaz na uvedená rozhodnutí způsobilo nejen porušení práva na dostatečné odůvodnění, ale i kompletně nesprávné právní posouzení.

3. Stejně tak soud prvního stupně pochybil, když se v odůvodnění dostatečně nevypořádal s argumentací stěžovatele ohledně skutečností, proč jde o případ zvláštního zřetele hodný (návrh podaný dítětem), který je třeba posuzovat dle ust. § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Jde o zásadní námitku stěžovatele, se kterou se v rozsudku soud nijak nevypořádal.

4. Dále pak soud prvního stupně pochybil v rozhodování věci spravedlivým způsobem, když při určení výše škody, jsou úvahy soudu prvního stupně opět nepřezkoumatelné, neboť z nich jednoznačně nevyplývá, zda jde tedy o odškodnění pouze za omezení styku s nezletilým navrhovatelem PO, což se zdá že nikoli, ale pokud jde o omezení styku s jeho bratry, měla by být přiznaná částka násobena dvěma. Navíc úvaha, že by měl stěžovatel v této době pouze střídavou péči je také lichá, neboť pokud by nebylo vydáno předběžné opatření, úprava poměrů by rozhodnuta nebyla, otec by nebyl vykázán a měl by právo na to vídat se s dětmi plně jako před předběžným opatřením, tedy v rámci plnohodnotné rodinné domácnosti. 

5. Stejně tak co se týče výše přiznaného zadostiučinění ve výši 44.000,- Kč, tak se soud prvního stupně opírá o obdobná rozhodnutí v obdobných věcech (věc vedená Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn.: 15 C 270/2012 anebo věc vedená Městským soudem v Praze pod sp. zn.: 29 Co 333/2014). Tento postup soudu není namístě. Je úlohou soudu, aby dospěl ke spravedlivé částce náhrady škody, kterou si náležitě a přesvědčivě odůvodní v této konkrétní věci. Ne pouze, aby výši náhrady přebíral z jiných rozhodnutí, navíc v případě, kdy jde o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím, kterým byl zamezen styk otce s nezletilými syny navíc s následky do budoucna. Navíc rozhodnutí ve smyslu jak soud prvního stupně přesně dospěl k částce 44.000,- Kč je nepřezkoumatelné. Je nutné zohlednit konkrétní okolnosti každého případu ad hoc, s těmi pracovat a své závěry pečlivě odůvodnit. Jinak jde skutečně o porušení práva stěžovatele, který podal pečlivě odůvodněnou žalobu a nedostal na ni relevantní odpověď, jde o denegatio iustitiae.

6. Odvolací soud postup soudu prvního stupně nezhojil a pouze potvrdil nesprávné závěry soudu prvního stupně. 

7. Řízení u dovolacího soudu, respektive jeho výstup v odůvodnění rozhodnutí dovolání je vrchol formalismu a odmítnutí spravedlnosti. Stěžovatel pečlivě v duchu vigilantibus iura tvrdil celé řízení, včetně právní argumentace, zejména ohledně nemravnosti formalistické aplikace § 77a o.s.ř., která rodiče nutí žalovat vlastní dítě za selhání systému. Tuhle část tvrzení žalobce nemohl dovolací soud v listinách přehlédnout. Stěžovatel by nikdy nemohl chtít náhradu nákladů řízení po svém vlastním nezletilém synovi, kterého zneužila k podání předběžného opatření matka a soudní systém ho neochránil. Stěžovatel opravdu neví, zda jde u dovolacího soudu o přílišný formalismus či tvrdost, nicméně jde o účelový argument k odmítnutí dovolání, který ale nemá oporu ve spise.

Dovolací soud pouze formalisticky a svévolně hledal důvody, jak najít nepřípustnost pro nárok ve věci samé. Bylo by spravedlivé, aby kritéria přísnosti pro posouzení odůvodnění přípustnosti dovolání stěžovatelem volil stejná na stěžovatele jako by měl mít na odůvodnění soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Rozhodnutí těchto soudů jsou zčásti nepřezkoumatelná, což je přímo uvedeno v textu odůvodnění přípustnosti dovolání (ohledně jasného vyčíslení výše škody ohledně dvou synů a neodůvodněná ohledně nároku za zákaz styku s Ondřejem) – uvedeno v textu dovolání. Nemluvě o obligatorních důvodech pro dovolání dle stanoviska Pléna ÚS sp. zn.: Pl. ÚS-st. 45/19 ze dne 28.11.2017, kdy jsou namítána porušení ústavních práv, která jsou pak v textu samém velmi dobře konkretizována. Další obligatorní důvod přípustnosti je jasně založený již tím, že soudy o náhradě škody za zrušené předběžné opatření podané dítětem (zneužitým k tomu druhým rodičem) bez jakéhokoli, zejména kolizního opatrovníka dosud nerozhodovaly.

8. Nicméně z odůvodnění přípustnosti dovolání na 2 strany A4 je zcela zřejmé, že stěžovatel namítal minimálně dva obligatorní důvody přípustnosti dovolání jako celku. Stěžovatel znovu opakuje, že dovolací soud nemůže proto dovolání odmítnou jako celek, když je jeho přípustnost založena již tím, že soudy o náhradě škody za zrušené předběžné opatření podané dítětem (zneužitým k tomu druhým rodičem) bez jakéhokoli, zejména kolizního opatrovníka soudy dosud nerozhodovaly a pokud by rozhodovaly, měly by rozhodovat s pomocí ust. 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. jak tvrdí stěžovatel. 

Postupem nižších soudů byla porušena následující základní práva stěžovatele:

• právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (v podobě práva na dostatečné odůvodnění rozhodnutí),
• právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod,
• právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práva a svobod.
• čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 32 odst. 1,4 Listiny, čl. 10 odst. 1 Listiny

9. Koncepce odpovědnosti navrhovatele za vydané předběžné opatření podle ust. § 77a o.s.ř. tím není dotčena. Napříště ji je třeba vykládat v souvislosti s případným rozhodnutím odvolacího soudu o nezákonnosti vydaného předběžného opatření a ve světle ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., které stanoví, že lze nárok vůči státu přiznat, nebyl-li k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního řízení. V případě předběžného opatření sice bude k dispozici žaloba na náhradu škody nebo jiné újmy vůči navrhovateli (dítěti), nicméně v případě podání návrhu dítěte v kolizi rodičů bez zákonného/kolizního opatrovníka půjde o primární aplikaci ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., kdy jde o případy zvláštního zřetele hodné, kdy lze výjimečně prolomit subsidiaritu nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. vůči nároku podle ust. § 77a o.s.ř.

Porušení čl. 36 Listiny 

10. Základním právem, které bylo porušeno je právo na spravedlivé řízení, kdy v dané věci soudy aplikují rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.09.2008 pod sp. zn.: 29 Cdo 3137/2007, které se týká insolvenčního řízení a je neaplikovatelné na věc, kdy je navrhovatelem předběžného opatření dítě v kolizi s jeho právním zástupcem a bez jakéhokoli nestranného opatrovníka.

Pasivní legitimace

11. Všechny soudy ve věci rozhodující se vůbec nezabývaly relevantní argumentací stěžovatele ohledně pasivní legitimace státu a spokojily se pouze se strohým odůvodněním a odkazem na jedno civilní (insolvenční) rozhodnutí Nejvyššího soudu. Věci opatrovnické a běžné civilní je třeba posuzovat jinak a týkají se jich jiná ustanovení jak hmotného, tak procesního práva. Neodůvodněný odkaz na předmětná rozhodnutí způsobilo nejen porušení práva na dostatečné odůvodnění, ale i kompletně nesprávné právní posouzení. Asi není v praxi pochybnost o pasivní legitimaci u běžného předběžného opatření. Nelze ale, aby soud rozhodující v opatrovnické věci, kdy je argumentace o důvodech zvláštního zřetele hodných, s odkazem na jedno insolvenční rozhodnutí věc samou v podstatě nerozhodl. Otrocká aplikace judikatury, která nemá sílu zákona je sama o sobě protiústavní, navíc, když na věc takové rozhodnutí ani nelze aplikovat.

12. Výše škody

K dalšímu porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že pokud má být náhrada nemajetkové újmy pouze reparační, nikoli sankční, tak co se týče výše škod, které judikatura stanoví svým recentním rozhodováním viz. např usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn.:  30 Cdo 1635/2020 jde o eufemismus reparace a úplné popření práva na náhradu škody a nemajetkové újmy dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jde o nezákonnou nerovnost, kdy soud jednoznačně straní státu a účastník řízení se žádné reparace nedočká. V daném případě by přiznaná výše náhrady nestačila ani na pokrytí služeb psychologa a advokáta pro otce a pro děti.

Porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny 

13. Zásah do majetkové a vlastnické sféry stěžovatele je způsoben tím, že stěžovateli nebyla poskytnuta odpovídající náhrada škody v případě, kdy došlo k nezákonnému rozhodnutí soudu. Tímto rozhodnutím navíc bylo nařízeno předběžné opatření v opatrovnickém řízení, kterým byl stěžovateli zakázán styk s jeho třemi nezletilými syny. Nejenže stát zcela zásadně pochybil tím, že vydal nezákonné předběžné opatření a tím porušil základní práva stěžovatele, ale navíc se zříká i své odpovědnosti a stěžovateli neposkytl náležitou náhradu škody, kterou svým rozhodnutím způsobil. Tím byla zasaženo nejen do práva na spravedlivý proces, ale také do majetkové sféry stěžovatele.

14. Je zcela zřejmé, že soudy pochybily velmi neprofesionálním způsobem, kterým stěžovateli způsobily obrovskou psychickou újmu, újmu na rodinném životě, ale v dané věci to poškodilo i samotné děti. Věc je o to absurdnější, že systém zde ani nechrání nezletilé dítě, které bylo zneužito k podání návrhu na nařízení předběžného opatření. Šlo o 12 leté dítě, které k podání zneužila matka ve střetu zájmů s otcem i s dětmi, a soudní systém ani navrhovatele neochránil. A dokonce systém stěžovatele žádá, aby svého vlastního syna žaloval, pokud svá základní práva uplatňuje. To je v přímém rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny. Jde o absurdní formalismus, který nesnese ochranu. Soud má nalézat právo a spravedlnost a má chránit slabší stranu, nemá rozhodovat nespravedlivě, formalisticky v rozporu se zájmy dětí a tak, že popírá výše uvedená ústavní práva. 

Porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 32 odst. 1,4 Listiny, čl. 10 odst. 1 Listiny 

Porušení těchto práv vyplývá z povahy nezákonného předběžného opatření a jeho důsledků jako takových, zejména vyplývá z obsáhlého výslechu stěžovatele. Tvrzení spočívá zejména v tom, jak nezákonné předběžné opatření konkrétně poškodilo děti samé a přitom by stěžovatel by měl při uplatnění nároku na náhradu škody způsobené soudem žalovat právě jedno z dětí. 

Závěr

15. Zákonný a ústavně konformní výklad je tedy jednoduchý, pokud jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné (viz per analogiam důvodová zpráva k ust. § 220a o.s.ř.), je třeba prolomit subsidiaritu nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. na základě rozhodnutí odvolacího soudu o nezákonnosti vydaného předběžného opatření vůči nároku podle ust. § 77a o.s.ř. a přiznat odpovědnost za takové nezákonné předběžné opatření, které zčásti nesplňovalo zákonné podmínky řízení pro projednání a zčásti jeho vydání nebylo založeno na obsahu spisu (neosvědčení důvodů pro vydání předběžného opatření) státu, který odpovídá za nezákonná soudní rozhodnutí. S těmito námitkami se soudy v napadených rozhodnutích jakkoli náležitě nevypořádaly.