Poprvé mě soudní nespravedlnost zasáhla, když mojí tetě odebrali dvě maličké děti (chlapečka a holčičku), které byly v její pěstounské péči. Děti byly celou naší rodinou milovány přes dva roky. Jejich biologický otec se však rozhodl, že na ně již nechce dále hradit výživné a zažádal o jejich návrat do biologické rodiny. Poté nedovolil, aby se s námi mohly jakkoli nadále kontaktovat. Holčička o mnoho let později podala na otce trestní oznámení za sexuální zneužívání (byl pravomocně odsouzen na 6 let nepodmíněně) a chlapeček – tvrdě fyzicky trestán – se oběsil. V době rozhodování soudu mi bylo osm let.
Podruhé mi nespravedlnost soudů zkřížila cestu, když moje nejlepší kamarádka prohrála spor o pohledávku v řádu statisíců za svým ex – přítelem. V té době jsem končila právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Věc jsem převzala, proti rozhodnutí se odvolala a spor v odvolacím řízení vyhrála.
Tyto dva spory od sebe dělí řada let.
Co je spojuje je, že jsem si na vlastní kůži zkusila, jaké to je, když člověk vnímá, že je spravedlnost na jeho straně a doufá, že pravdu odhalí i soudce. Znám touhu účastníka najít ta správná slova, argumenty, které prokážou a podpoří jeho nárok.
Co je odlišuje (i co do výsledku) je, že dnes již tato slova znám. Dnes již vím, že mojí rodině mohl historicky soud stanovit (jakožto osobám blízkým) kontakt s holčičkou a chlapečkem i poté, co se vrátili k biologické rodině. Možná bychom byli schopni podat pomocnou ruku. Možná by všechno dopadlo jinak.
Proto dnes každou kauzu, kterou zastupuji, beru skutečně jako svoji – přistupuji k ní s respektem a nasazením, jako kdyby od výsledku záviselo štěstí i mých blízkých.