Základní myšlenkou je minimalizace zásahů státu do rodičovské výchovy a uplatňování tzv. „testu nezbytnosti zásahů“
To je použitelné zejména pro případy, kdy soud nebo jedna ze stran excesivně dokazuje k majetku druhé strany. Předmětem řízení o výživném je ze zákona výhradně určení odpovídající výše výživného pro nezletilé dítě, pouze k tomuto účelu a v tomto rozsahu je přípustné provádět dokazování.
Rozhodování o výživném by nemělo být opřeno o fakt, že se rodiče na výši výživného nedohodnou, ale mělo by se prokazovat ke dvěma skutečnostem: k tomu, zda povinný plní/neplní svou vyživovací povinnost dobrovolně a jestli toto výživné odpovídá ústavnímu právu na výživu dítěte dle čl. 27 Úmluvy o právech dítěte.
Pro stanovení ústavně konformního výživného jsou tedy rozhodující dvě skutečnosti:
–dobrovolnost plnění povinného
-odůvodněnost potřeb dítěte dle § 913 OZ v rozsahu a mezích čl. 27 Úmluvy o právech dítěte, tedy v rozsahu životní úrovně nezbytné pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj.
Výše každé vyživovací povinnosti má tedy stejný zákonný rámec aa obsah a tím je pokrytí odůvodněných potřeb dítěte, nezbytných pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj. Pokud rodič platí dobrovolně zákonné výživné, tak není dána aktivní legitimace navrhovatele a soud by neměl meritorně rozhodovat, ale řízení zastavit (z pohledu soudní praxe zatím neověřený postup). Nelze totiž shledat, ani v nejlepším zájmu dítěte, oprávněnost autoritativního zásahu do rodinných vztahů, pokud jsou povinnosti plněny.
Na straně dítěte představuje základní kritérium ústavně zaručené právo na výživu sloužící k zajištění životní úrovně nezbytné pro jeho vývoj. Na straně povinného rodiče však v situaci, kdy výše výživného směřuje k zajištění hmotné úrovně nad rámec odůvodněných potřeb dítěte, musí být respektován čl. 4 odst. 1 Listiny. Povinnost poskytovat takové „nadzákonné“ výživné musí být nejen v souladu se zákonem, ale současně nesmí představovat nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv povinného – zejména práva vlastnit majetek, svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Dále je nezbytné respektovat i práva, jež spadají do rámce rodičovské odpovědnosti povinného rodiče, zejména práva rozhodovat o životní úrovni dítěte a o jeho výchově.
K určení výživného nad rámec pokrytí odůvodněných potřeb dítěte nemá soud neomezenou zákonnou pravomoc a pokud tak chce rozhodovat, musí striktně respektovat ústavní práva povinného. Je přípustný názor, že na určení nadzákonného výživného nemá soud ani pravomoc, ale pro praxi je to zatím také trochu radikální stanovisko s ohledem na zvykovou praxi rodině právních věcí.
Dle aktuální judikatury a právní teorie bývají řízení o výživném často poznamenána protiústavním názorem, podle něhož je maximalizace výživného v nejlepším zájmu dítěte. Ustanovení o zásadně shodné životní úrovni dítěte a rodiče však lze naplnit nejen formou vykonatelného soudního rozhodnutí o hrazené částce, ale rovněž prostřednictvím dobrovolného plnění ze strany povinného rodiče, například úhradou nákladů nad rámec stanoveného výživného, zajišťováním potřeb dítěte v době osobní péče či jinými nástroji. V takových případech kompetence zůstává v rámci výkonu rodičovské odpovědnosti na straně povinného rodiče.
Současná a ústavně konformní judikatura vyšších soudů o výživném již nyní vede k tomu, že by se měly, stejně jako ve věcech péče, minimalizovat zásahy do způsobu a výše výživného v případě, že je hrazeno dobrovolně a pokrývá odůvodněné potřeby dítěte. Míra zásahu státu prostřednictvím určování konkrétní fixní částky hrazené povinným je v podstatě odejmutí kompetence rodiče k zajišťování výživy, tedy nerespektováním jeho práva a povinnosti dítě živit.
V případech, kdy rodiče plní vyživovací povinnost dobrovolně, by stát měl být zdrženlivý právě s ohledem na princip proporcionality a právo dítěte na respekt státu k povinnostem jeho rodičů.
V reálném řízení o výživné to tedy znamená, že základem dokazování je obsah legální definice odůvodněných potřeb dítěte v rozsahu životní úrovně nezbytné pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj. To je právní rámec pro základ ztělesňující ústavní právo dítěte na výživné. Pokud je plněno dobrovolně a v dostatečné výši (odůvodněné potřeby), soud nemusí stanovit výživné vůbec, nebo jen v této ústavní výši (odůvodněné potřeby) a zbytek plnění vyživovací povinnosti ponechá na rodiči s respektem k jeho právu a povinnosti zajišťovat dítěti výživu.
Výživné neslouží k tomu, aby dítěti bylo zajištěno právo na shodnou životní úroveň s rodiči. Ani ustanovení § 915 občanského zákoníku nezakládá oprávnění k tzv. „vyrovnávání“ životní úrovně mezi dítětem a rodiči, k němuž v praxi často dochází v rozporu se zákonem. Dítě má životní úroveň rodiče sdílet, nikoli ji mít automaticky shodnou, přičemž toto sdílení probíhá odděleně – zejména po rozchodu nebo rozvodu rodičů, kdy ani rodiče navzájem nemusejí mít z titulu péče o dítě shodnou životní úroveň. Ustanovení § 915 OZ je navíc v rozporu s ústavním pořádkem, pokud se vykládá jako základ práva dítěte na „podíl“ na vysoké životní úrovni rodiče, neboť překračuje rámec ústavně zaručeného práva dítěte na výživu a nepřípustně zasahuje do výše uvedených práv rodičů. Naopak – v případech, kdy rodiče disponují nízkou životní úrovní – může tento výklad paradoxně oslabit nárok dítěte na zákonné výživné, neboť hledisko rovnosti životní úrovně je kladeno nad hledisko odůvodněných potřeb dítěte, které má být prioritní.
Ve výše uvedeném lze odkázat zejména na nálezy Ústavního soudu ČR:
III. ÚS 1884/13 ze dne 13. 3. 2014, dle kterého soudce nesmí slepě následovat gramatický výklad zákonných ustanovení, nýbrž se od nich smí a musí odchýlit, vyžaduje-li to v konkrétním soudním řízení např. zachování ústavních hodnot, zejména základních práv a svobod účastníků řízení. (shodně např. IV. ÚS 3375/17 ze dne 19. 6. 2011, nález II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011).
A dále zejména nález IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015, který se zabýval situací, kdy otec měl relativně vysoký příjem. Za porušení ústavních práv pak Ústavní soud shledal vyměření výživného poměrem z příjmu. Konstatoval, že nejde rezignovat na výchovnou stránku finančního zajištění, na právo rodiče v rámci výchovného působení volit životní úroveň dítěte rodičem. Rodiče nemohou být rozhodováním o výživném zbavováni práva vychovávat nezletilou i v nakládání s penězi, stát nesmí místo rodiče určovat výši kapesného, tím spíše ne hodnotu jmění, které jim zletilostí předají. Nejlepší zájem dítěte nespočívá v maximalizaci hmotného zajištění, ale v rovnováze zajištění a hodnotovém působení na dítě.
Závěry tohoto nálezu lze apliovat i na procentuální stanovení výživného z příjmů, což je běžná praxe.
Oproti tomu nález k nízké životní úrovni IV.ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, který také obsahuje korelaci výživného s majetkovými právy rodiče, ač ojedinělou.
Pokud tedy rodič plní svůj díl rodičovské odpovědnosti při zajišťování odůvodněných potřeb dítěte dobrovolně a v potřebné výši neměl by soud dostatečný výkon této povinnosti rodiče, která je v souladu s ústavním právem dítěte, nahrazovat vůlí státu. Není důvod, aby soud autoritativní úpravou výživného jednoho rodiče, jak je požadována druhým rodičem, zbavoval takového rodiče svého práva rozhodnut se, jakým způsobem a v jaké výši bude hradit odůvodněné potřeby nezletilého nad rámec zákonné vyživovací povinnosti. Není legitimní důvod, aby soud autoritativním rozhodnutím o výši výživného – na návrh druhého rodiče – zbavoval povinného rodiče jeho práva svobodně rozhodnout o způsobu a rozsahu, v jakém bude nad rámec zákonné vyživovací povinnosti hradit odůvodněné potřeby nezletilého.
Je tedy třeba striktně trvat na tom, aby v řízení o výživném byl důsledně dodržen procesní postup, kdy se nejprve provede dokazování ohledně výše odůvodněných potřeb dítěte a následně dokazování o podílu jednotlivých rodičů na osobní péči. Teprve v tomto rámci je přípustné zjišťovat majetkové poměry obou rodičů. Bez takto stanoveného postupu dokazování nelze zajistit ústavně konformní limity řízení, neboť ustanovení § 913 a § 915 OZ lze vykládat výlučně v ústavním kontextu čl. 27 Úmluvy o právech dítěte a výše citovaných ustanovení Listiny.
V případě závažného překročení ústavních mezí řízení lze doporučit, aby takové dokazování bylo odmítnuto s odkazem na výše uvedené ústavní principy, neboť by se jednalo o nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv povinného. Takový zásah by zároveň představoval porušení práva na spravedlivý proces, neboť by soud jednal nad rámec své pravomoci a mimo zákonem vymezený předmět a meze řízení. Výsledkem by byl nezákonný důkazní podklad pro rozhodnutí, spočívající např. v nepřiměřeném zjišťování majetkových poměrů, s nímž se soud následně musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat.
Tento postup lze považovat za vhodnější než pasivní akceptaci nezákonných pokynů soudu a následné brojení až proti samotnému rozhodnutí, neboť včasné uplatnění námitek zároveň představuje preventivní ochranu ústavních práv povinného. Lze například zmínit oblast ochrany majetkových poměrů, kde povinný nemá zákonnou povinnost poskytovat informace přesahující rámec projednávaného řízení, atd…
