V daném případě jde o věc, kdy k nezákonnosti došlo v restitučním řízení a stěžovatelé se domáhají ochrany svých vlastnických práv po dobu více než 30 let. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval otázkou, zda lze poškozenému odepřít právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím pouze z důvodu, že toto rozhodnutí nebylo formálně zrušeno či změněno. V posuzovaném případě nebylo možné dosáhnout zrušení nezákonného správního rozhodnutí, neboť již nabylo právní moci, a soudy proto opakovaně odmítly přiznat náhradu škody, přestože k újmě došlo v důsledku chybného postupu orgánů veřejné moci. Ústavní soud zdůraznil, že požadavek na formální zrušení rozhodnutí nemůže být aplikován mechanicky, a že výklad zákona č. 82/1998 Sb. nesmí vést k omezení ústavně zaručeného práva na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím státní moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Je-li nezákonnost rozhodnutí konstatována jiným orgánem veřejné moci a poškozený ji nezavinil, nemůže být samotná absence zrušujícího aktu důvodem k odepření náhrady škody. Podmínkou však zůstává, že poškozený musí využít dostupné právní prostředky, které mohly zabránit vzniku škody – nelze jej však nutit využívat formální opravné prostředky, které již nemohou přinést účinnou nápravu. Nález představuje důležitý korektiv přepjatého formalismu, který by jinak vedl k popření samotné podstaty odpovědnosti státu za nezákonné zásahy do práv jednotlivce.