Kniha Královská kapitola 3., verše 16–28, citace z Bible kralické, klasického českého překladu:[1]

1. Tedy přišly dvě ženy ženštiny smilné ke králi, a stály před ním.
2. I řekla jedna žena: Ach, pane můj, já a žena tato bydlíme v jednom domě, a porodila jsem u ní v domě.
3. I stalo se třetího dne po mém porodu, že porodila i tato žena. A byli jsme spolu, žádného cizího s námi v domě nebylo, kromě nás dvou v tom domě.
4. I umřel syn ženy této v noci, nebo byla na něm usnula.
5. A vstala o půlnoci, a vzavši syna mého ode mne, když spala děvečka tvá, položila jej na lůžko své, a syna svého mrtvého položila na mé lůžko.
6. A když jsem vstala ráno, abych kojila syna svého, aj, byl mrtvý; ale spatřivši ho ráno lépe, uzřela jsem, že to nebyl můj syn, kteréhož jsem porodila.
7. I řekla druhá žena: Není tak, ale syn můj jest ten živý, a syn tvůj ten mrtvý. Ale první řekla: Není tak, syn tvůj jest ten mrtvý, a můj syn ten živý. Tak se hádaly před králem.
8. I řekl král: Tato praví: Syn můj ten živý, a syn tvůj ten mrtvý. A tato praví: Není tak, syn tvůj ten mrtvý, a syn můj ten živý.
9. I řekl král: Přižeňte mi meč. A přinesli meč před krále.
10. I řekl král: Rozetněte dítě to živé na dvoje, a dejte polovici jedné, a polovici druhé.
11. I řekla žena, jejíž byl syn ten živý, králi (nebo pohnulo se srdce její nad synem jejím): Prosím, pane můj, dejte jí dítě to živé, a nikoli nezabíjejte ho. Ale druhá řekla: Nechť není ani mně ani tobě, rozetněte.
12. I odpověděl král a řekl: Dejte té první dítě to živé, a nikoli nezabíjejte ho; tať jest matka jeho.
13. I slyšel všecken Izrael o soudu tom, jak soudil král; i báli se krále, nebo viděli, že jest moudrost Boží v něm k vykonávání soudu.

Šalamounovo rozhodnutí nevycházelo z důkazů, ale z hlubokého porozumění lidské přirozenosti a mateřské lásky. Ukázal, že spravedlivé rozhodnutí někdy vyžaduje nejen zákon, ale i moudrost, intuici a citlivost. Příběh lze chápat jako symbol zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, tedy principu, který je dnes základní zásadou v moderním rodinném právu.

Příběh krále Šalamouna není jen náboženský mýtus – je to nadčasová ukázka spravedlnosti, která zohledňuje nejen zákon, ale i lidskost, cit a morálku.

Právo by v České republice bylo, minimálně v podobě čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod a třeba § 907 občanského zákoníku.

Až sem je to tedy celkem hezké a nedá se tomu nic vytknout, příběh znají všichni. My, co chodíme k soudům, však známe praxi. Ti, co si prostudovali text z 6. rodinně právního sympozia – Jak pracovat s nekompetentními rodiči, chápou, že teď už jde do tuhého. A ti, co stejně jako já, dělají téměř výlučně vysoce konfliktní spory včetně sporů rodinně právních, se musí ptát:

„Snaží se dnešní soudy rozhodnout tak, aby to bylo v jeho prospěch, i kdyby to nebylo přesně podle přání a práv rodičů?“

„Staví české soudy zájem dítěte nad práva rodičů?“

„A opravdu máme závěry tohoto sympozia 32 odborníků z nichž se zdá jsou většina soudci (advokáty jsem našla jen 2) chápat tak, že americké dítě je před domácím násilí a zneužíváním návykových látek chráněno lépe než české dítě?“

6. rodinněprávní sympozium říká:

Rozchod nebo rozvod rodičů nebrání zneužívání dětí nebo jejich matek. Naopak, fyzické týrání, obtěžování a pronásledování žen pokračuje v poměrně vysoké míře po rozchodu a rozvodu a někdy jen začíná nebo výrazně eskaluje po rozchodu (Hardesty a Chung, 2006). Až čtvrtina týraných žen uvádí, že jejich bývalý partner dětem vyhrožoval, že jim ublíží nebo je unese (např. Liss a Stahly, 1993), a děti mohou být po rozchodu svědky násilí častěji než dříve (Hardesty a Chung, 2006). Zdá se, že mnoho násilníků využívá právní systém k udržování kontaktu a obtěžování svých bývalých partnerů (Bancroft a Silverman, 2002; Hardesty a Ganong, 2006), občas za použití rozsáhlých a zdlouhavých soudních sporů (Jaffe, et al., 2003). Dětem může být také ublíženo, pokud násilník podkopává autoritu jejich matek, znevažuje její charakter před dětmi a pokouší se využít děti k ovládání matky (Bancroft a Silverman, 2004); zdá se, že k tomu dochází častěji po odloučení nejzávažnějšími násilníky (Beeble, Bybee, a Sullivan, 2007).

Negativní výsledky pro oběti domácího násilí a jejich děti zahrnují (1) nebezpečné pachatele v kontaktu s bývalými partnery a dětmi v důsledku návštěv bez dozoru nebo pod dozorem; (2) výhradní nebo společná péče o děti svěřená násilnému rodiči, spíše než nenásilnému; a (3) naléhání na mediaci nebo nařizující mediaci, která ohrožuje práva obětí nebo je vnucuje větší nebezpečí. (Barnsley, Goldsmith, Taylor, 1996; Ramos a Runner, 1999). Osoby s anamnézou vážného násilného chování a zapojené do vysoké úrovně antisociálního chování nemusí být nikdy schopny poskytnout bezpečí a péči, kterou jejich děti potřebují (Jaffe a Crooks, 2005; Stover, s kol., 2003).

Doporučení

National Centre for Jouvenile Justice (dále jen NCJJ)4 uvádí, že by měl existovat předpoklad, že je pro dítě škodlivé, aby bylo svěřeno do výhradní nebo společné (pozn. v ČR střídavé) péče s pachatelem rodinného násilí. Zdůrazňuje, že prvořadá musí být bezpečnost a blaho dítěte a rodiče, který byl obětí domácího násilí. Státy by navíc měly zrušit dohody rodičů nebo alespoň říci, že nemají žádnou váhu v případech, kdy došlo k domácímu nebo rodinnému násilí.

Je v nejlepším zájmu dítěte bydlet s nenásilným rodičem, tento rodič by měl mít možnost vybrat si místo pobytu. NCJJ uvádí, že styk osoby dopouštějící se násilného chování by měla být povolen pouze v případě, že lze učinit adekvátní bezpečnostní opatření pro dětskou a dospělou oběť. Rozhodnutí o styku mohou mimo jiné specifikovat předání dítěte v chráněném prostředí, styk pod dohledem konkrétní osoby nebo instituce, povinnost dokončení intervenčního programu pro pachatele a žádný styk přes noc. Pokud soud povolí rodinnému příslušníkovi dohlížet na návštěvu, musí soud stanovit podmínky, které je třeba při návštěvě dodržovat (O’Sullivan a kol., 2006).

Rozhodnutí může například stanovit, že agresor před návštěvou nebo během ní nesmí užívat alkohol a že dítě může kdykoli zavolat druhému rodiči (popis různých úrovní dohledu viz Bancroft a Silverman, 2002).

Neasistovaný styk by měl být povolen pouze poté, co rodič dokončí specializovaný program pro osoby dopouštějící se násilného chování (APA, 1996) a po delší dobu nevyhrožuje ani se násilně nechová. Styk by měl být zrušen/ukončen, pokud dochází k opakovanému porušování podmínek návštěvy, pokud je dítě v reakci na návštěvu vážně rozrušené nebo pokud existují jasné náznaky, že násilný rodič vyhrožoval, že mu ublíží nebo s ním uteče.

Sympozium se shora uvedenými východisky a doporučeními souzní. Byť navržená omezení pro styk vychází z amerického práva a jeví se nepřenositelná do rozhodovací praxe českých soudů, lze soudcům doporučit být invenční a využívat ukládání omezení rodičům bránicí škodlivým vlivům na výchovu dítěte podle § 925 odst. 1, písm. c) o. z.[2]

Jiným slovy, americké dítě, respektive jeho jménem nenásilný rodič (oběť) má šanci se domoci reálné ochrany pro sebe i pro dítě. České dítě, respektive jeho jménem nenásilný rodič, dostane napomenutí, případně dohled nad dítětem, neboť bude shledán nekompetentním rodičem, protože se s násilníkem nebyl schopen dohodnout a dítě má právo/povinnost styku s násilným rodičem.

Nejde o zkratku výše citovaných textů, jde o zkušenost, kterou já i někteří mí kolegové osobně vnímají. Rozhodnutí nám v praxi denně potvrzují, že čeští rodinní Šalamounové ztratili svobodu rozhodování a schopnost či vůli rozhodnout konkrétní věc podle konkrétních skutečností a podlehli nejen ideologizaci právy rodiče, Cochemskou praxí, jejíž pravidla jsou pro vysoce konfliktní věci zcela nefunkční, ale podlehli i hyper rodičovsky korektnímu tónu vyšších soudů.

Ústavní soud ve svém nálezu sp.zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 konstatuje, že:

29. Ústavní soud na závěr pokládá za podstatné zdůraznit, že i sebevíce ukřivděný člověk si musí přiznat, že dítě má právo poznat skutečně a pořádně oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není dokonalý………[3]

Nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 říká, že:

Než Ústavní soud přistoupí k rozboru důvodů, které mohou vyvrátit presumpci ve prospěch střídavé péče, musí nejprve blíže rozvést obsah jednotlivých čtyř základních objektivních kritérií zmíněných v bodě 27 tohoto nálezu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby není obvykle naplněno stejnou měrou například tehdy, pokud byl jeden z rodičů v blízké minulosti odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, pokud se jeden z rodičů dopustil fyzického či psychického násilí na dotčeném dítěti či existuje prokazatelná „násilná historie“ tohoto rodiče ve vztahu k jiným dětem, pokud se jeden z rodičů prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů, pokud je jeden z rodičů závislý na drogách, alkoholu či silných lécích snižujících jeho motorické a psychologické schopnosti, pokud jeden z rodičů vede nezřízený život, či pokud má jeden z rodičů diagnostikovány závažné psychické problémy (ani v těchto případech však obvykle nelze vyloučit styk takového rodiče s dítětem zcela; srov. rozsudek ESLP ve věci T. proti České republice ze dne 17. července 2014 č. 19315/11).[4]

Jinými slovy to vypadá, že české dítě má mít možnost/povinnost trávit čas i s rodičem, který se dopustil fyzického či psychického násilí na dotčeném dítěti či existuje prokazatelná „násilná historie“ tohoto rodiče ve vztahu k jiným dětem, pokud se jeden z rodičů prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů, pokud je jeden z rodičů závislý na drogách, alkoholu či silných lécích snižujících jeho motorické a psychologické schopnosti, pokud jeden z rodičů vede nezřízený život, či pokud má jeden z rodičů diagnostikovány závažné psychické problémy. A to možná dokonce proto, aby mělo dítě možnost se vyrovnat s tím, že jeho rodič není dokonalý.  Takže závěry National Centre for Jouvenile Justice, které jsou založeny na všeobecně uznávaných studiích a poznatcích pro české prostředí neplatí? nejsou vhodná?…..respektive, jak říkají odborníci z uvedeného sympozia „nejsou přenositelná do rozhodovací praxe českých soudů“? Proč?

To české děti budou tedy proti americkým velmi…jaké?.. poničené, poškozené psychicky a možná i fyzicky, možná budou i bez druhého rodiče, který domácí násilí prostě nezvládl? Opět se ptám proč? Možná proto, že pro české soudy nejsou dost dobré závěry ani krále Šalamouna, ani závěry National Centre for Jouvenile Justice. V rámci, jehož doporučení je naprostá shoda na tom, že by měl v řízeních existovat předpoklad, že je pro dítě škodlivé, aby bylo svěřeno do výhradní nebo společné péče (pozn. V ČR střídavé) s pachatelem rodinného násilí a že je v nejlepším zájmu dítěte bydlet s nenásilným rodičem.

Za opačné závěry já české právní praxi a teorii nemohu tleskat a k tomuto nepochopitelnému postoji nevidím žádné důvody. Zdá se, že je česká rodinně právní praxe hluboce pozadu, co se týče právní úpravy a vývoje rodinného práva jako mezioborové disciplíny. Stejně pozadu je ve vzdělávání praktiků, kteří soudí. Roky se ze soudních síní ozývala výlučná péče matky a uzurpace otců, následovalo dogma dohody, pak půlení dětí, teď možná přijde domácí násilí? S ohledem na výše uvedené musí ale následovat otázka. Je na kvalitní rozhodování v takových vysoce konfliktních věcech soudní praxe připravena, když odmítá odborné poznatky ze zahraničí, když vlastně „odmítá/popírá“.

Kdo z dnes praktikujících rodinných soudců ví, co je DARVO a jak funguje? Deny, Attack, Reverse Victim Offernder, zní jako zaklínadlo, i tak se v soudních síních chová. Jak se s touhle notorietou vysoce konfliktních sporů (téměř vždy přítomno domácí násilí) vypořádá český soudce? Co takový soudce udělá, až mu „nakráčí“ do soudní síně manipulátor a agresor v rouše perfektní oběti? Odpověď je nasnadě, „nijak/nic“, když důsledky, příznaky a vlastně existenci domácího násilí jako takového soudní praxe popírá (Deny), za nekompetentní považuje oba rodiče, kdy často obviňuje oběť, že se nechce dohodnout (Attack) a pak už je krůček k tomu, aby agresor odcházel se střídavou nebo výlučnou péčí k dítěti, ze kterého umí vychovat jen oběť nebo agresora (Reverse Victim Offender). Je to děsivé a je třeba si to alespoň uvědomit. To je to nejmenší, co můžeme každý udělat. Pokud ale česká praxe zkušenosti ze zahraničí skutečně vnímá jako nepřenositelné a česká zkušenost je tak zaostalá, mají české děti i ti jejich nenásilní rodiče prostě asi smůlu.

Výsledkem soudního řízení by měla být spravedlivá a životaschopná řešení, založená na skutečnostech konkrétní kauzy, kdy soud ve vysoce konfliktních sporech bude kvalifikovaně zjišťovat rodičovské kompetence a dokazovat k domácímu násilí. Jinak je domácí násilí pro systém legitimní.

Jediné, co v téhle situaci zatím skýtá naději, je morálka, intuice a cit soudce krále Šalamouna. Jak jej hledat? Možná každý u sebe. Rozhodovali by tito dnes tak korektní soudci stejně, kdyby šlo o jejich syna či dceru, nebo vnuka či vnučku? Nařídili by střídavou péči nebo široký styk 4 – letého dítěte („našeho Honzíka“) s těžkým manipulátorem, násilníkem, nebo „feťákem“, který týral „naši Věrku“, jen proto, že je otcem dítěte? Myslím, že ne, protože znají příběh a mají tam cit. Proč tedy nechtějí poznávat příběhy účastníků řízení a zjišťovat, kde je pravda a kdo je kompetentnější rodič? Nejde o jakousi formu právnického pokrytectví? Kde je lidskost a morálka a ochrana zvlášť zranitelné oběti-dítěte? Opravdu čeští soudci ztratili schopnost rozlišovat, dokonce schopnost chtít rozlišovat rodičovské kompetence? Opravdu v České republice neumíme děti, které čelí domácímu násilí, a třeba i tak zhoubnému násilí jako je „jen“ psychické násilí, chránit? Nejen po přečtení citovaného materiálu, ke kterému se soudní praxe určitě bude upínat, ale po množství rozhodnutí z praxe, která denně vidím, se mi zdá, že se k těmto závěrům o nepřenositelnosti mezinárodní odborné zkušenosti do českého prostředí, hlásí i odborníci. Co je tedy dobré pro děti americké pro české asi dost dobré není…. A mně tedy stále zůstává otázka „proč“ a zda je to opravdu v souladu s právy „českého“ dítěte?

Post scriptum:

Myslím, že rodinné právo není jaderná fyzika a žádnému praktikovi, tedy ani soudci neublíží si „ušpinit ruce“ zkušenostmi jiných lidí z praxe. Stejně tak si myslím, že není záměrem plošného vzdělávání ideologizovat trendy v rozhodování soudců tak, aby jim to bránilo rozhodovat zdravým rozumem. I dobrá myšlenka všeobecné edukace by neměla vést k narušení svobody soudce, který je opravdu vázán jen zákonem a vlastním svědomím. Jak se pak takový soudce vypořádá s tím, že dítě omdlívá, koktá nebo se počůrává, když má jít „na styk“? Snadno, slepou vírou v nějakou ideu. Ideologizace justice nikdy nic dobrého nepřinesla. Právo na oba rodiče a povinnost realizovat s nimi styk za každou cenu, na úkor dítěte, je na hraně ideologizace. Jsou způsoby, jak rozpoznat nástrahy domácího násilí, včetně toho psychického, ale nemyslím, že je člověk vyčte v teoretických studiích. Myslím, že je lepší čerpat z praktických zkušeností lidí, kteří tyto problémy řeší v praxi, proto společně se svou kolegyní Mgr. Danielou Holou tímto sdílíme některé praxí osvědčené zdroje poznání:

Dr. Ramani Durvasula, která velmi zkušeně seznamuje s problematikou narcistického zneužívání. Poukazuje na bolavá místa soudního systému a medializuje již známé případy narcistních delikventů v odborném psychologickém kontextu. Dr. Ramani má více než 25 let zkušeností v klinické práci těmito poruchami osobnosti https://doctor-ramani.com/

Bohužel žádná z jejích knih dosud nebyla přeložena do češtiny, ale na českém trhu jsou k sehnání její originální publikace.

Carl Knickerbocker je americkým advokátem a nebojí se dělat profesní osvětu v oblasti právního povědomí ohledně spolurodičovství s „toxickým“ ex-partnerem. Je jedním z propagátorů systému paralelního rodičovství v případech narcistních rodičů. Má vlastní podcast Unapologetic parenting, kde nabízí stručné epizody ohledně spolurodičovských situací, anebo soudního řízení vysoce konfliktními osobami. https://unapologeticparenting.buzzsprout.com/.

Bill Eddy je americký právník, mediátor a terapeut. Publikoval několik knih ohledně rozpoznávání vysoce konfliktních vzorců chování s tipy, jak se s nimi vypořádat, a především odosobnit se od jejich ničivého vlivu (některé jsou přeložené do češtiny). Jako rodinný právník dlouhodobě upozorňuje, na dopady na děti, které přináší tyto vysoce konfliktní spory a obtížnost jejich detekce v soudním systému. Je spoluzakladatelem High conflict institute https://highconflictinstitute.com/, který se specializuje na školení a osvětu v této oblasti.

Dr. Christine Cocchiola je britská terapeutka a dlouholetá sociální pracovnice, která pracuje s oběťmi domácího a sexualizovaného násilí a zejména trestné činnosti s názvem „coercive control“ (nátlaková kontrola), který je stíhaný v některých angloamerických státech. Zabývá se systémovou viktimizací obětí trestné činnosti a ničivými dopady na společné děti, které jsou vždy sekundárními oběťmi v rodinných systémech, kde je přítomné narcistní zneužívání. Na svých stránkách https://www.coercivecontrolconsulting.com/ má podpůrný program pro rodiče, tzv. protective parents, proti nimž jsou děti programovány ze strany agresora s množstvím tipů ohledně terapeutického výchovného působení ze strany tzv. bezpečného rodiče. Upozorňuje na dopady výchovy vysoce konfliktních osob a staví se proti systému svěřování dětí do jakékoliv péče těchto jedinců.

Knižní zdroje:

• Bill Eddy, Mediating High Conflict Disputes, HCI Press 2021
• Carl Knickerbocker JD, The Parallel Parenting Solution: Eliminate Confict With Your Ex, Create The Life You Want
• Carl Knickerbocker JD, Family Court Solutions: Defeat Narcissists, Bullies, and Liars in Divorce and Custody Cases
• Ramani Durvasula PhD, It’s Not You: Identifying and Healing from Narcissistic People, 2024
• Ramani Durvasula PhD, Don’t You Know Who I Am?“: How to Stay Sane in an Era of Narcissism, Entitlement, and Incivility 2019
• Ramani Durvasula PhD, Should I Stay or Should I Go: Surviving A Relationship with a Narcissist, 2015
• Selma Evans, Co-Parenting With A Narcissist, Selma Evans 2023
• Michael Marino, Breaking Free From a Narcissistic Co-Parent: A Comprehensive Guide to Co-Parenting With a Narcissistic Ex-Partner, Overcoming Their Control, and Protecting Your Children
• Mary Dale, The Art of Detachment: Tips & Tricks for Co-Parenting with a Narcissist: Set Boundaries, Preserve Your Sanity, and Protect Your Child from a Toxic Parent
• Bill Eddy, Proč volíme psychopaty a jak to zastavit, Prtál 2022
• Bill Eddy, 5 Types of People Who Can Ruin Your Life, J.P.Tracher 2018
• Miraza Debbie, Jak odhalit skryté narcisty a bránit se jim, Grada Publishing, a.s. 2022
• Bonelli, Raphael M., Mužský narcismus, Portál, 2018
• Röhr Heinz-Peter, Narcismus – vnitřní žalář, Portál 2001
• Jandová Lucie, Život s narcisem – Více než příručka pro srážku s psychopatem, Jandová Lucie 2021
• Ross Rosenberg, Syndrom lidské přitažlivosti, Dauphin, 2019