Když to právníci přeženou, trpí tím obvykle základní práva každého člověka i zdravý rozum. Děti jsou naše budoucnost, nejde o nic, když nejde o děti. Při pohledu do jednací síně to nevidím. Často se mi zdá, že nyní v rámci rodičovské korektnosti a akcentace práv rodičů děti a jejich zájmy mizí, často v mnoha letém sporu dítě úplně zmizí. Mizí tak i naše budoucnost? Je to možné, porodnost nenávratně klesá, mladí lidé v produktivním věku se netají tím, že děti nechtějí, a vlastně rozdíl mezi mužem a ženou se stírá. Feminismus není téma, téma je spíš individualizace jedince a právo všech na všechno dle vlastního pocitu. Jeden by se v tom mohl ztratit. Ztrácí se i orgány a subjekty podílející se na opatrovnických sporech. Takové ztracení se v základních věcech může vést a vede k extrémům. Takové ztracení zdá se mi prožívá v Česku rodinné právo.
V Česku chybí dlouhodobá systémová koncepce rodinného práva. Právo a jeho aplikace zaostává za vývojem společnosti mílovými kroky. Jak k tomu došlo? Nevím, nicméně zrušením ucelenějšího, byť zastaralého zákona o rodině, který podlehl novele celého civilního práva účinné od roku 2014 skončila komplexní úprava rodinného práva. Na děti se při reformně civilního práva zapomnělo. Těch pár ustanovení v občanském zákoníku rozhodně na posílení právní jistoty v dnešní době při rozhodování o tom nejzranitelnějším, co společnost má, nestačí. S nadsázkou říkám, že dítě má v občanském zákoníku méně práv než ryba v rybníce, která se opravdu těší právní pozornosti. Nutno říci, že sporná rozvodová novela problémům zde zmiňovaným nepomohla ani trochu.
Odráží tenhle stav to, jak české společnosti na dětech záleží? Nechybí jen hmotná ustanovení práva, chybí i komplexní procesní úprava, kdy opatrovnická řízení jsou z velké části vedena různě různými soudci u různých soudů. Stejně tak je zvykově upraveno postavení opatrovníků dětí, které nejsou dětmi ohroženými. Skoro, když nad tím přemýšlím, mám pocit, že i původně neohrožené dítě je ohroženo již vstupem do systému. Dnes totiž nikdo neví, když otevře dveře jednací síně, co ho čeká. Právní jistota je na úbytě a očekávání lidské moudrosti či důstojného projednání sporu za dodržení procesních práv je spíše výjimkou. Co v takovém prostředí bují? Svévole, neprofesionalita, nulová potřeba mezioborového dovzdělávání se, porušování procesních práv, nedostatečná odůvodnění, hypertrofovaná role opatrovníků dětí v podobě OSPODů, jejichž meze působnosti a pravomoci upraveny v podstatě pro běžné spory nejsou. Čemu tohle prospívá? Ideologizaci a tendenční aplikaci norem v rámci rodinných sporů. Máme prostě rádi extrémy a v důsledku tím ničíme tím děti i rodiče.
Výrazným příkladem ideologizace praxe je postoj soudů ke střídavé péči. Pokud původně otcové žádná vynutitelná práva neměli, dnes jsme svědky opačných extrémů, které mnohdy poškozují malé, dokonce kojené děti. Celkem intenzivně a systémově byla totiž v Česku implikována do povědomí české justice tzv. Cochemská praxe, které asi nelze historicky nic vytknout, jen to, že vznikla v Německu v 90. letech 20. století. Tamní právní úprava uznává při narození pouze jednoho rodiče s rodičovskou odpovědností, a to matku. Jak již je tedy naším dobrým zvykem, právně nevytváříme nic, co by pasovalo na naši mentalitu, historii a zvyklosti. Tak jsme si to prostě půjčili.
Dnes se mi ale zdá, že to právníci přehnali. Kyvadlo se prostě z nějakých důvodů vychýlilo z jedné strany na druhou a zaráží mě, že ani Ústavní soud tento trend zatím nezastavil, spíše naopak. Rozhodování soudů v rodinných věcech trpí tak závažnými problémy akceptovanými v rámci systému, že se s tím nedá dělat nic jiného, než je otevřeně pojmenovat. Jsou spory, kdy ani kvalitní právní zastoupení nic nezmůže. Ponechám stranou, že jsou skvělí soudci a celkově i dobré soudy, kde se standardně rodinné spory soudí lépe než jinde, ale jsou i případy, kdy se dozvídám, že:
-i psychopat je kompetentní rodič (není, vychová buď oběť nebo agresora)
– kojení není pro kojence důležité (je)
-odsouzení jednoho z rodičů za násilný trestný čin soud nezajímá (z praxe např. pomoc při znásilnění nezletilého dítěte by soud opravdu neměl opomíjet)
-dítě, které se tzv. vypíná před stykem jednoho z rodičů (tedy omdlí), aby ke styku nemuselo, prostě jít musí, až se probere
-domácí násilí vůči druhému rodiči se netýká dítěte (to je přímo psychologický nesmysl)
-závislost na návykových látkách opět nehraje vliv v rodičovské kompetenci
-dítě v první třídě nebude chodit 14 dní v měsíci do školy, protože stýkat se s rodičem je právo rodiče a právo dítěte (případ kdy rodiče žijí od sebe ve velké vzdálenosti)
Hm, napadá někoho, třeba i rodiče, že to ty děti potom žijí? Navíc většinou zdravější rodič ustoupí (nebo to vzdá) a dítěti zůstane jen rodič-manipulátor, který má minimálně méně empatie a jde si za svým. Měla jsem případ, kdy soud stanovil styk dítěti tak, že dítě najezdilo za měsíc s jedním rodičem víc kilometrů, než jsou povolené normy pro dobytek. Po pár letech to dopadlo tak, že odpadli oba, dítě i rodič. Jediný, kdo neodpadl byl agresivní právní zástupce, který zastupoval druhou stranu. Soud ho nezastavil.
Často se také zejména ve vysoce konfliktních sporech děje, že dítě pod vlivem („silnějšího“) manipulátora, koaličního rodiče druhého rodiče zavrhne, a soud dítě před ztrátou rodiče neochrání, nebo naopak k druhému rodiči opravdu nechce důvodně chodit a soud ho nevyslyší. Jak se v tom zorientovat? Proč je tak těžké učinit dnes skutkové závěry a podpořit jednoho rodiče, který se zdá být prokazatelně lepší pro dítě? Odpověď se nabízí. Protože rodinné právo podlehlo v jistém směru možná i pochopitelné ideologii o rodičovské korektnosti, nedotknutelnosti rodičovských práv obou rodičů. Na konci dne tím ale trpí děti. Právo rodičů by nemělo převážit nad zájmem dětí.
Nezávidím soudcům, kteří o tom musí rozhodovat, nicméně ještě horší, než takové rozhodnutí, je tyto spory vlastně nerozhodovat a paušalizovaně děti krájet rovným dílem bez ohledu na věk, osobnosti rodičů a další důsledky. Podstata kvalitního rozhodování složitých vysoce konfliktních sporů leží na soudci, který musí mít kvalitní charakterové vybavení a zkušenost soudce, musí chtít tyto věci soudit, mít k tomu potřebné mezioborové vzdělání a lidskost. Jiným slovy, soudce specializovaný na rozhodování v rodinných sporech, včetně těch vysoce konfliktních.
Když jsem před lety začínala v době, kdy soudní zapisovatelky psaly na psacím stroji a největší stres byl nezapomenout si říct o průklepák, abyste odešli z jednání s kopií jakéhosi protokolu, v jedné z prvních rodinných kauz jsem zastupovala otce. U soudu jsem ho nazvala „víkendových otcem“ s tím, že jsem měla velmi dobře vyargumentované proč mít jen víkendového otce není v nejlepším zájmu dítěte, kterému bylo kolem 6 let. Vypadala jsem jako blázen, dostali jsme víkend jednou za 14 dní, výživné a otec při jednání ze stresu zezelenal a přestal mluvit.
Když jsem byla minulý týden u soudu, dozvěděla jsem se u jednoho okresního soudu (kdy kauzu řeším již 2 roky, převzala jsem ji v době, kdy dítěti byly 4 měsíce) že ani diagnostikovaná porucha osobnosti psychologem a psychiatrem nechává soud ledově klidným a jejich odborné závěry ho nezajímají. Ani porucha osobnosti (rozuměj, že rodič bude diagnostikován jako psychopat nebo sociopat) nemá dle soudu vliv na rodičovskou kompetenci. A střídavá péče u dvouletého (tedy zcela zranitelného) dítěte je i v takovém případě na místě. Prostě jednou rodič, vždycky rodič. Ať je dobrý nebo špatný, nebo narušený.
Dnes se prostě u soudu nemůže říct, že je rodič špatný rodič, ani tvrdit se k tomu nemůže, ani se k tomu dokazovat nemůže. Ať je tedy rodič dobrý člověk nebo člověk odsouzený za pomoc při znásilnění nezletilé, prostě je kompetentní rodič a má svá práva. Tomuhle osvětovému názoru tedy tleskám a musím říci, že není v soudní praxi ani teorii ojedinělý. Nemyslím si, že ve státech, kde je střídavá/rovnoměrná péče obou rodičů jako doma, ale opět často proto, že mají jiný právní základ pro rodičovskou odpovědnost, nikomu není lhostejné odsouzení za spáchaný trestný čin, domácí násilí, nebo poruchy osobnosti. Mám pocit, že my prostě umíme tady v Čechách vést věci do extrému, hlavně v případech, kdy to stojí méně úsilí. A tak se ptám, opravdu k takovým závěrům o tom, že je někdo kompetentní rodič, který má právo na polovinu dítěte stačí „pouze spermie“?
