Tím nemířím jen do vlastních řad advokátů, ale i soudců, pracovníků OSPODů, psychologů, terapeutů, mediátorů atd. Všichni bychom se měli hlásit k důsledkům, ke kterým svým jednáním přispíváme. Jak můžeme přijímat popírání základních pojmů jako je matka, otec, dítě, bezpečná vazba, agresor, oběť, porucha osobnosti? Kdo vlastně obsah pojmů plní? Já musím s ohledem na to, co vídám v praxi poslední doby říci, že nyní v Česku převážně právníci. V duchu jakési zřejmě dobře myšlené právní korektnosti. Nicméně dítě potřebuje zejména stabilitu a jistotu, bezpečné prostředí. Umíme mu ho v rámci opatrovnických sporů v Česku zajistit?
Moje odpověď je nasnadě, jen se ptám, co k tomu, aby se situace změnila může prospět v době, kdy do české právní úpravy civilního práva vstupuje fenomén jako domácí násilí, dokonce ve své skryté formě jako je psychické násilí. O tomto fenoménu, o tom, jak psychické násilí rozpoznat, jak s ním naložit, jak pracovat s jeho důsledky, systém a lidé v něm v rámci civilních řízení neví skoro nic. A to přesto, že každý vysoce konfliktní spor v sobě prvky psychického násilí nese. Každý takový spor má při nesprávném nakládání s ním turbulentní potenciál eskalovat do dlouholetého neutěšeného sporu trvajícího i více než 10 let, tedy většinu dětství dítě stráví v konfliktu.
Nejvíce ohroženým druhem sporů, a tedy i dětí v nich, jsou tedy z mého pohledu případy, kde se tedy vyskytuje fenomén psychického násilí a kde téměř vždy dochází v soudním řízení k tomu, že se z té „špatné“ strany stane „dobrá“ až příkladně výborná strana. Nicméně dnes soudci, advokáti, opatrovníci, někdy ani psychologové neznají dynamiku, projevy a důsledky takových sporů. Když u soudu vysvětluji fenomén DARVO, gaslighting nebo kognitivní disonanci, připadám si sama jako oběť nebo blázen a často čelím i já nebo mí klienti osobně oné justiční aroganci. V jedné mé kauze advokátka během výslechu křičela na mou klientku popisující, co se jí doma dělo, že už to nemůže poslouchat a poté tato advokátka s křikem, opustila soudní síň uprostřed jednání.
Jsou i světlé okamžiky, po pár letech, kdy tyto fenomény komunikuji a kolega zastupující protistranu „šílí“, tak se i stane, že soudce řekne: “počkejte, nechte ji mluvit“ a poslouchá. To dnes považuji za úspěch, ale to je málo. Tam to totiž končí, takový dnes vlastně osvícený soudce, který si taková skutková tvrzení vyslechne, pak už moc netuší, jaké následky psychické násilí přináší a že tu jsou přímá rizika a důsledky pro dítě, vůbec už s tím pak neumí naložit v rámci rozhodnutí. Jsou soudci, kteří si uvědomují, že v zažité praxi něco nefunguje, že jsou kauzy rodičů, které se jim opakovaně vrací, nebo nikdy po dobu mnoha let nekončí. Hledají cesty a návody. Co může tedy pomoci?
Prvně je třeba přijmout, že je třeba tyto případy rozhodovat JINAK, nikoli podle přijatých ideologizovaných stereotypů. Typicky zkušenost ukazuje, že praxe svými zajetými modely vzniklými z edukací rodičů a akcentující například sdílené rodičovství nepomáhají, ale škodí. Systém totiž dnes odsuzuje nekomunikujícího rodiče, byť je to někdy jediné cesta, jak z těchto závadných vztahů odejít, nebo nastavit agresorovi alespoň nějakou hranici. Stejně tak na tyto případy nefunguje model sdíleného rodičovství. Paralelní rodičovství, které je jedna z možných cest v mírnějších případech ovšem není zatím opatrovníky dítěte aprobován, ani pojmenován, natož soudy akceptován, vyžadován a respektován. Mám případ, kdy se ÚMPOD postavil v mezinárodním sporu mezi rodiči za otce, i když matka do 6 let o dítě primárně pečovala, z jediného důvodu a to, že otec s ÚMPODem lépe komunikoval. Aby ne také, byla to jeho strategie, věděl že matka mu nyní nemůže konkurovat. Je třeba si uvědomit, že o dítě v těchto sporech nejde, dítě je nástroj, prostředek. Nejde, ani obsah komunikace, jde o čistou manipulaci. Rodič ukazující a často leštící své falešné já dá velkou pozornost tomu, aby se jeho komunikace systému líbila, když vidí, že sbírá body. Skutečná oběť bývá často protivně úzkostná, pravdivá, někdy i nekorektní, i když jí většinou opravdu jde o skutečné zájmy dítěte. Zde je velmi mnoho prostoru, pro dobrou advokátní praxi. Je ale třeba, aby ji systém reflektoval a nikoli uzavřel, že jde pouze o advokátní strategii.
Podstatou celého problému je tedy vůbec plné odpovědné a skutečné přijetí toho, že psychické násilí existuje, že se to může stát každému a že s těmito kauzami je třeba nakládat jinak a se znalostí věci. Že nejde o žádnou ezo ideologii nějaké feminní letky. Naopak, nejtěžší případy jsou případy narušených matek, které dnes systém vnímá jako jen „opičí“ matky, ale tyto jsou ve skutečnosti těžce narušené osobnosti a jediným jejich cílem je boj s otcem a dítě používají jako nástroj. Jde o velmi skrytý a náročně prokazatelný fenomém, neboť tyto matky jsou navenek vlastně matky perfektní, jen mají poruchu ve struktuře osobnosti, kdy dítě prostě používají bez hlubší empatie a schopnosti vytvářet vztahy. Důsledky jsou pro dítě fatální, minimálně v podobě ztráty druhého rodiče.
Co chci říci, že jde o velmi těžké a komplikované případy, i když jejich aktéři často vypadají normálně, navenek fungují normálně, bývají schopní a úspěšní, ale za „zavřenými dveřmi“ je to jiné. Je jedno, zda je narušeným rodičem matka, nebo otec, nebo oba, vždy je to složité. Tyto případy ale mají řešení a existují postupy, jak alespoň zvýšit šanci, že bude zjištěn skutkový stav blížící se pravdě. Je nutné mít nějaký základ pro správné rozhodnutí směřující k ochraně dítěte. Jsou vzorce chování, které lze u jednání narušených či vysoce konfliktních osobností vysledovat a tyto je třeba hledat. Cesta znalosti tohoto fenoménu do soudních síní je ale dlouhá a k promítnutí do kvalifikovaných soudních rozhodnutí je tato cesta super dlouhá. Dnes jsme zhruba ve fázi, že po náročném jednání, kdy se osobnost a jednání otce (nutno říci, tvrzené a prokazované) nijak nepromítlo do rozsudku a soudce po jednání věc komentoval slovy: „já vím, že otec je d….l“. A já na to říkám: ne, on je „narušený d…l“, a to je rozdíl. Narušená osobnost se totiž bude chovat i k dítěti vždycky narušeně, jinak to neumí. Soudy se dosud zaklínají, tím, že: „to že se tak chová k vám, neznamená, že se tak bude chovat k dítěti“. Na to lze pouze říci: “znamená“, dříve nebo později se na rušená osoba bude chovat i k dítěti jediným způsobem jakým to umí, tedy narušeným způsobem se všemi jeho důsledky.
Dnes máme psychické násilí platně v zákoně a je to jedno. Kdo ze systému dnes ví, co to je, jak k němu tvrdit, dokazovat a případy rozhodovat? Dnes se rozhodují tyto případy stejně jako „ostatní“ věci, tedy s jediným výsledkem, že takové vysoce konfliktní, často narušené osobě podlehne pochopitelně i soud a uschopní ji. Tím se stane, že dřív nebo později psychologicky zdravější rodič (oběť) o dítě přijde. Jde o kauzy, kde k syndromu zavrženého rodiče dojde někdy i do prvního jednání ve věci, někdy v průběhu řízení, někdy později. Co lze z praxe pozorovat je, že k zavržení rodiče (nenarušeného) jednou dojde. Vysoce konfliktním osobám nejde o dítě, živí je konflikt, spor s druhý člověkem, psychické týrání druhého rodiče, někdy i dítěte jakkoli i pomocí sporu. Systém jim často dobře asistuje.
Tohle není sci fi, jde o pozorování vývoje těchto vysoce konfliktních kauz v reálném čase a sbírání zkušeností, jak s těmito kauzami naložit, a to v rámci mezioborové spolupráce. Soudní síně se této problematice dosud vyhýbaly a je to smutný pohled, kdy se v přímém přenosu stává z agresora (který pozor, ale v podobě např. skryté narcistní poruchy osobnosti, vypadá jako perfektní rodič) výlučný rodič se všemi dopady pro dítě. Pokud máme psychické násilí v zákoně, nelze danou problematiku dále ignorovat, musíme se jí naučit a aplikovat ji střízlivě, správně, a hlavně ji neideologizovat. Prvním efektem uzákonění psychického násilí totiž bude, že vysoce konfliktní osoby budou přicházet k soudu pod rouškou oběti a tvrdit, že se jim dělo psychické násilí, které sami páchali.
Jak z toho ven? Jedinou cestou jsou v této problematice vzdělaní zkušení soudci, kteří budou nemanipulovatelní. Nenechají za sebe spor rozhodnout manipulátora, nebo jeho advokáta. Budou mít sílu věc rozhodnout podle toho, co se prokázalo, co se dělo v reálném světě, v reálném čase po delší dobu, tedy sledovat genezi sporu, hledat toxické vzorce chování. Budou mít schopnost nerozhodovat spory jen podle toho, co strany tvrdí a jak se jeví při soudních jednáních u soudu a pohovorech na OSPODu. Tam jsou totiž vysoce konfliktní osoby/manipulátoři/narušené osobnosti perfektní, mnohem lepší než jejich psychologicky zdravější oběti. Stejně velká odpovědnost je kladena i na práci advokáta, který tyto věci zastupuje a který má důležitý úkol, a to snažit se chovat tak, že i dítě je klient a tak, že nikdy vědomě vysoce konfliktní osobu nebo narušenou osobu nebude uschopňovat. Co se týče role opatrovníků, tam se bohužel popravdě domnívám, že jsou tyto složité kauzy nad jejich kapacitní možnosti tak jak je systém nastaven. Osobně se domnívám, že OSPODy by v budoucnu měly projít největší a kompletní reformou ze všem zúčastněných subjektů na sporech a měly bychom se ptát jakou mají úlohu v systému. Také je třeba dát jim jasná zákonná pravidla, včetně procesní úpravy zastupování dětí v řízeních.
Závěrem této „trilogie úvah“ nad tématem rodinných sporů v současné české soudní praxi chci říct, že navzdory všemu uvedenému doufám, že dokážeme v budoucnu přispět i správným přístupem a nakládáním s konflikty, kde je účastníkem dítě, k tomu, že se v důsledku eskalace konfliktu nebudou děti potácet životem jako neradostní sebepoškozující se zombíci. Doufám, že i systém a konkrétní lidé v něm přispějí k tomu, aby děti měly možnost být vychovávány tak, že se později nepovlečou smutně životem a nenechají všechny poklady a krásy světa shnít jen proto, že by k nim nenalezly klíč (Antonine de Saint-Exupéry, 1900-1944).
